„Poslušné dítě může být zbožným přáním i pýchou řady nepoučených rodičů. Když se pak takové dítě třeba „chytne party“, nešťastní rodiče často říkávají: Vždyť on to byl takový hodný chlapec (poslušná dívka)… Vlastně se nic nezměnilo. Jsou stále poslušní. Jenže teď poslouchají někoho jiného“.

​

Tyto věty najdete na zadní stránce obálky knihy Respektovat a být respektován, kterou napsali čeští psychologové: P. Kopřiva, J. Nováčková, D. Nevolová a T. Kopřivová.

​

Kniha je na trhu již od r. 2005 a patří v záplavě knih o výchově k těm stále žádaným. Do roku 2016 se již prodalo 85 000 výtisků. Hojně navštěvovány jsou i stejnojmenné kurzy.

​

Mnoho dospělých má za to, že je třeba mít děti hlavně rád a myslet to s nimi dobře. Ve jménu lásky a dobrých úmyslů se však někdy používají výchovné prostředky, které se neslučují s respektem a lidskou důstojností – hrozby, tresty, zesměšňování, „uplácení“ odměnami aj. Dospělí si přejí, aby se děti chovaly s respektem k druhým lidem. K tomu ale potřebují zažít samy na sobě respekt od dospělých. Nestačí, když o vzájemném respektu pouze slyší nebo jej vidí kolem sebe.

​

Někdo se může obávat, že když se bude chovat k dětem respektujícím způsobem, tak si děti budou dělat, co chtějí. To je ale nedorozumění. Tento přístup nelze zaměňovat za všedovolující výchovu. Respektovat znamená opustit mocenský, manipulativní přístup ve výchově a vzdělávání a vymezovat tolik potřebné hranice jinými, respektujícími a přitom účinnými způsoby. Ty dávají nejen „stopku“ v dané situaci, ale zejména budují něco pro další život - morálku opřenou o zvnitřněné hodnoty, podle nichž budou děti zvažovat své chování i tehdy, když na blízku nebude žádná „kontrola“. Někdy to z vnějšího pohledu vypadá, že se při nesprávném chování děje s dítětem totéž, jako při autoritativní výchově: i při respektující výchově ho odvedeme pryč, když přes upozornění ubližuje jiným dětem, nenecháme ho ničit hračku, nekoupíme věc, kterou si „vydupává“. Zásadní rozdíl je v tom, co dítě při tom slyší. Při autoritativní výchově to bývá často křik, obvinění, že je „zlé“, připomínají se poklesky z minula („ty už zase…“), dítě se trestá (tj. mocnější člověk oplácí dítěti špatnost tím, že mu ubližuje). Při respektujícím přístupu dítě ve stejné situaci slyší často empatii, informaci, proč toto chování není přijatelné, nesměšuje se hodnocení osoby s hodnocením chování (dítě je v pořádku, toto chování teď ne). Dítě má možnost situaci samo řešit či spoluřešit, nadále smýšlí o sobě pozitivně a má šanci vytvořit si vysokou sebeúctu.

​

Sebeúcta má klíčový význam pro to, jak se chováme sami k sobě, k druhým lidem, ale i k přírodě a k věcem. Kdo se naučí vážit si sám sebe, naučí se také vážit si ostatních. Dítě, které si o sobě myslí, že je „budižkničemu“, nemá vlastně žádný důvod chovat se dobře a slušně.

​

Ti, kteří jsou přesvědčeni o hodnotě partnerského přístupu, dostanou v knize i na kurzech nabídku komunikačních nástrojů až do úrovně konkrétních dovedností, které mohou pomoci zachovávat respektující přístup v každodenních situacích a vést děti místo k pouhé pasivní poslušnosti k vytváření skutečné zodpovědnosti a samostatnosti.

​

Text převzat ze stránek Respektovat a být respektován. 

​

​